Virtuální stáj Safirka a Rozkošná

Naděje umírá poslední

Anglický název: Prospect dies one last

1. KAPITOLA - SMRT K ŽIVOTU NEODLUČITELNĚ PATŘÍ

 Že k životu patří smrt jsem pochopil ve svých devatenácti letech. Oba rodiče mi totiž zahnuli při autonehodě. Neměli jsme moc peněz, ale byli jsme neobyčejně bohatí. Měli jsme totiž jeden druhého. Po té nehodě jsem ale neměl nic. Jelikož jsem byl jedináček, zdědil jsem po rodičích jejich majetek. Byl to vlastně jen malý dům. Musel jsem se postavit na vlastní nohy, proto jsem dům prodal, abych měl nějaké peníze do začátku. Našel jsem si byt, kde se platilo nejnižší možné nájemné. Alespoň majitel to tvrdil. Nemusel mě o tom nijak přesvědčovat, protože to byla hrozná díra. Za tohle by snad vůbec neměl chtít peníze!! Když jsem své finance přepočítal, zjistil jsem, že mám na půl roku o nájem postaráno. Se školou jsem ale pokračovat nemohl. Musel jsem si najít práci.

 Měsíce ubíhali a peníze byli skoro pryč. Pořád jsem nemohl najít práci. Prosil jsem Boha, aby se nade mnou slitoval, leč marně. Koně pro mě byli uklidněním. Ta úžasná zvířata jsem miloval. Bohužel jsem je mohl navštívit jen jednou týdně. Nemohl jsem jezdit, neměl jsem na to peníze. Postupem času jsem začala vysedávat do noci po barech a hospodách. Jednou mi nějaký bezdomovec nabídl drogy. Nechtěl jsem sice skončit jako on, ale stejně jsem neměl práci a neúprosně se blížil den, kdy nájemné nebudu moci zaplatit, tak jsem drogu přijal. To jsem ale neměl dělat, protože jsem se stal závislým. Z téhle tísně mi pomohl kamarád. Z jedné pomohl, do druhé dostal. Nabídl mi totiž práci na jatkách. I přes svoji lásku ke koním jsem byl nucen práci přijmout. S drogami se mi, ani nevím jak, podařilo přestat a začal jsem na jatkách uklízet. Pracoval jsem tam dva roky a proklínal svůj život. Ty dlouhé roky jsem žil v naději, že jednou na jatka přijde kůň určený pro mě. Že jednou budu mít dost peněz na to, abych se o něj mohl postarat. Z přemýšlení mě vytrhl nepravidelný klapot kopyt a zoufalé řehtání. Právě přivedli hnědou, silně kulhající klisnu. Za dlouhé dva roky jsem si ještě nezvykl dívat se, jak zhasíná koňský život. O chvíli později už se další koňské tělo utápělo v krvi a hlavně v zapomnění. Ta myšlenka mě ničila. Přes to jsem to musel dál snášet. Jinak to prostě nešlo. Kdybych s touhle prací přestal, přišel bych o byt. Stal bych se bezdomovcem. Představa nocování na lavičkách a v supermarketech mě děsila. S hlavou plnou myšlenek jsem se pustil do drhnutí podlahy.

 Koňská kopyta dopadala na asfaltovou cestu. I přes velkou dálku, která mě od koně dělila, jsem poznal, že se vzpíná, vyhazuje a snaží se utéct. To se mu ale nemohlo povést. Jeho cesta sem musela skončit smrtí. Při pohledu na krásného vraného hřebce jsem úžasem upustil mop.
 „Tady máš dalšího,“ předával řidič vraného koně vrahovi Montgomerymu Vrahem jsem ho nazýval jenom já. Zabíjel. Zabíjel ta úžasná zvířata a pro mě to bylo stejné, jako by mi před očima zabíjel lidi!
 „Uvážu ho tady a udělám to zítra, dneska se mi už nechce,“ zabručel Montgomery.
 „Dobře, ten pitomec, co tady uklízí se od něj ani nehne, je z těch primitivních zvířat úplně paf,“ smál se poťouchle řidič. Pitomec?! Primitivních?! Co si o sobě sakra myslí?! Moje myšlenky byly pochmurné a moje nálada klesla pod bod mrazu. Montgomery hrubě dotáhl koně do boxu, kde ho napevno uvázal.
 „Jestli se ho jenom dotkneš, nebo mu dáš žrát, postarám se o to, abys vyletěl!“ varoval mě. Jestli mu ty žrát nedáš, tak vyletíš ty, ty pitomče!! Chtěl jsem mu to říct, ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že bych i za tohle mohl dostat padáka.

 I přes Montgomeryho varování jsem se druhý den vydal do práce dřív a chtěl dát koni trochu ovsa. Černý přízrak mě ale málem kousl! Tak jsem mu již více pozornosti nevěnoval a začal jsem uklízet. Koni jsem se oni nedivil. Nepochybně teď prožíval nejhorší dny svého života. Potěšilo mě, že se takhle nepřátelsky zachoval i k Montgomerymu, který přišel o hodinu později. Přišel se za námi podívat vedoucí a poradil Montgomerymu, aby koně zabil v boxe.
 „Ne!“ zakřičel jsem. „Vezmu si ho.“
 „Ty? Vždyť nemáš ani na chleba!“ vysmál se mi šéf.
 „Je to moje rozhodnutí. Stejně jako to, že dávám výpověď!“